NEOBEHAVIORISMUS 2.

NEOBEHAVIORISMUS 2.

Teoriemi UČENÍ, které mají přímý vztah k psychoterapii, jsou především teorie C.L. HULLA (teorie posilování), teorie SKINNEROVA (teorie instrumentálního podmiňování) a teorie Watsonova (klasické podmiňování).

WOLPE vypracoval na základě studia materiálů z výzkumů Pavlovy školy, Hullovy koncepce a vlastních pokusů na kočkách TEORII O RECIPROČNÍM ÚTLUMU. Neurotické chování se získává v situacích vyvolávajících strach nebo úzkost (bílý plášť – lékař- bolest). Úspěšná terapie závisí na recipročním útlumu neurotických strachových reakcí. Jde o to, že se současně se strachem, vyvolává jiná reakce, která je se strachem nesrovnatelná = tím se podmíněné spojení mezi tímto podnětem a strachem oslabí.

- původní strach slábne a pacient se DESENZIBILUJE = tato metoda se nazývá SYSTEMATICKÁ DESENZIBILACE, léčba fobií.

V současné době se v b.terapii užívá přirozenější expozice reálné situace = IN VIVO, a to ve formě:

a) postupné nácvikové konfrontace
b) plného zaplavení (flooding, při němž má pacient vydržet v subjekt.nepříjemné situaci tak dlouho, dokud se strach nezmírní).

- dále se zde využívá principu sociálního učení. Je to učení zkušeností, které je vlastně uče-ním bez pokusů, učením pomocí pozorování a učením nápodobou.

Behaviorismu se vytýká, že se snaží vypořádat s příznaky, ale nechává nedotčeny základní příčiny nemoci. Behaviorální terapeuti připouštějí, že jsou zaměřeni na příznaky a považují to za správné:
léčení symptomů, na které si pacient stěžuje, má být hlavní věcí, které se musí terapeut věnovat.