9) Veřejná správa - Státní suverenita

- vztah legitimity a legality
- státní suverenita
- formy státu, třídění z hlediska horizontální a vertikální dělby moci


Základní kritéria v třídění moderního státu spočívají v rozlišování forem státu dle státního uspořádání, zejména dle míry participace občanů. Základní členění:
• Monarchie: klasická forma monarchie – výlučný nositel státní suverenity je panovník; rozdíly mezi jednotlivými monarchiemi: z historického hlediska stavovská (stavy, v dokumentech ústavního významu), absolutistická – monarcha soustřeďuje veškerou moc – soudní, zákonodárnou i výkonnou. Moderní monarchie = konstituční, event. parlamentní; skutečná moc je v rukou exekutivy, ke svému působení potřebuje důvěru parlamentu. Moderní monarchie nemá rozdíl oproti parlamentní demokracii v podmínkách republiky. Parlamentní republika má hlavu státu volenou – jediný rozdíl s parlamentními monarchiemi. V parlamentních monarchiích může být rozdíl v postavení panovníka: monarcha je ryze symbolická hlava státu (Švédsko) X hlava státu funguje – dle ústavy – fakticky, má důležitou roli při uplatňování parlamentní demokracie.

• Republika


Při hodnocení státních forem vzniká problém vztahu psané a faktické ústavy. Při klasifikaci je nutné přihlédnout k míře realizace ústavního státu. Z tohoto hlediska lze rozdělit základní systémy:

a) liberálně demokratický (presidentská, parlamentní monarchie, parlamentní demokracie): základní principy jsou jednoznačné:
• pluralistický politický systém (více politických stran soutěžících o moc)

• soutěž o politickou moc je svobodná, otevřená, založena na etablovaných a akceschopných formách (= soutěž probíhající dle určitých zažitých stabilních procedurálních postupů)

• přístup a výběr na politicko-mocenská místa jsou otevřené (princip vlády na čas)

• základní práva a svobody jsou uznávána a chráněna – nezávislost hromadných sdělovacích prostředků na vládě

• forma vlády se zakládá na dělbě moci a na vzájemné kontrole mocenských tříd

• uznává se a uskutečňuje právní stát, každému je dovoleno vše, co zákon nezakazuje, orgánům státní moci je dovoleno jen co umožňuje zákon

• nátlakové skupiny mohou působit a ovlivňovat vládní rozhodnutí (odbory a ostatní organizace nejsou podrobeny zvláštní kontrole)

• politický a vládní systém udržuje sociální smír, preferuje se reformní postup společenského vývoje (řešení konfliktů – např. etnické)


b) totalitní systém (fašistické a komunistické diktatury): jde o monolitní politický systém jediné strany, nepřípustnost opozice a potlačování opozičních projevů. v ústavě může být zakotven tzv. vůdcovský princip.
• právně se stvrzuje jediná oficiální ideologie (ve školách, hromadných sdělovacích prostředcích) s potlačováním plurality

• podřízenost státních orgánů a státního aparátu řídícímu orgánu vládnoucí strany; uplatňuje se princip jednotné státní moci, projevy dělby moci se nepřipouštějí. V ústavě: nezávislost soudů, ale prakticky i soudní rozhodování je ovlivněno vládnoucí politickou stranou

• etatizace ekonomiky = zestátní vlastnických vztahů, direktivní řízení

• hromadné sdělovací prostředky pod přímou kontrolou vládnoucí strany

• na třídním – rasovém – ideologickém základě se uplatňuje teror (výjimečné tresty – konfiskace majetku, nucené práce: systém represe)
• stranické ozbrojené formace


c) autoritativní autokracie: modernizující se režimy třetího světa
• struktura politického systému

• váha ozbrojených sil – velmi významná až rozhodující politická síla

• omezení soutěže politických stran zejména v islámských zemích – výrazná úloha státní ideologie

• nedostatečná ochrana lidských práv a občanských svobod

• narušení nezávislosti soudů


FORMY

1. konzervativní: Saudská Arábie, Nepál

2. konzervativní diktatury: dominantní osoba – vůdce: Paraguay

3. teokracie: dominuje náboženská ideologie usilující o masovou podporu: Irák, Pákistán

4. fasádní liberální demokracie: volby s politickou soutěží, ale s omezenými občanskými svobodami: Mexiko, Jižní Afrika

5. vojenské státní režimy: různé modality:
a) přímá vojenská vláda, armáda získala moc pučem, neexistují volby, většinou výrazný projev
politické nestability: africké země
b) kombinace občansko-vojenského státního režimu: větší politická stabilita, vztah občanské X vojenské moci podléhá častým změnám (Chile, Brazílie, Egypt, Sýrie). Vývoj může tendovat k demokratickým poměrům
c) radikální vojenské státní režimy: vejkontraverznější, přesahují do všech výše uvedených subkategorií (Angola), nesou řadu znaků socialistických totalitních režimů.


STRUKTURA – ROZLIŠENÍ FOREM STÁTU DLE HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ DÉLKY MOCI

HORIZONTÁLNÍ MOC:
3 základní formy vlády:
1. presidentský systém (= systém oddělených mocí)
2. parlamentní systém = součástí zákonodárné a výkonné moci
3. direktiviální systém = v Parlamentu se slučuje zákonodárná a výkonná moc, výbor Parlamentu je vládou a jeho šéf je zároveň presidentem republiky, mění se každý rok (předseda vlády = hlava státu)

Všechny 3 formy mají určité společné rysy. Klíčové postavení mají parlamenty – při výkonu zákonodárné moci. Evropské parlamenty mají neomezenou zákonodárnou kompetenci. Poslanci i senátoři mají svobodný mandát, jsou považováni za reprezentanty lidu, vystupují a hlasují svobodně, nejsou vázáni politickou stranou za kterou byli zvoleni. To nevylučuje koordinaci poslanců v rámci klubu politické strany, ale při projevu svého stanoviska a při hlasování nejsou vázáni příkazem vedení poltické strany, kterou reprezentují.

Soudní moc a její výkon – postavení a pravomoci soudních orgánů jsou téměř totožné, odlišnost je pouze v ústavním soudnictví (= zvláštní soudní orgán ke kontrole soudnictví) v Evropě X v Americe nejvyšší soud = Federální.

Presidentský systém –vláda a její funkční období není vázána na důvěru parlamentu X v parlamentním systému ano. (vláda USA má nenarušitelné funkční období totožné s funkčním obdobím presidenta).

V parlamentním systému vlády je zpravidla kompatibilita členství ve vládě s poslaneckým mandátem (výjimka je Francie): poslanec nebo senátor může být členem vlády (např. v GB člen vlády musí být členem parlamentu). V presidentském systému nemůže být člen kongresu členem vlády.
V parlamentních ústavních systémech má hlava státu ústavní pravomoc rozpustit parlament X v presidentském systému takovou pravomoc president nemá.


HYBRIDNÍ SYSTÉMY:
• Francie – semipresidentský systém = forma která osciluje mezi presidentským a parlamentním systémem (patří také do parlamentní formy vlády – parlament si může vynutit demisi vlády, ale president má větší pravomoci než presidenti v parlamentních republikách).

• direktivní systém se uplatňuje jen ve Švýcarsku – demokratický systém spočívá v tom, že parlament volí presidenta, vláda i president se zodpovídají parlamentu, jde o federální parlament; vláda je výkonný orgán parlamentu, v období volebním je neodvolatelná (Švýcarská ústava stanoví počet členů vlády = 7), uplatňuje se systém velké koalice (zpravidla 3 strany, ve Švýcarsku 4) = velká stabilita široké uplatnění přímé demokracie. Hlavní působení parlamentu na vládu: zákonodárství, státní rozpočet (platí i v parlamentních systémech). Vláda podává každé čtvrtletí zprávu o činnosti – usnesení Parlamentu, doporučení, nikoliv však vyslovení nedůvěry.


VERTIKÁLNÍ MOC

Vertikální forma = rozdělení kompetence a pravomocí na jednotlivých úrovních – centrální, regionální, místní. Z tohoto hlediska rozlišujeme:
1. Unitární stát
2. Federativní stát
3. Konfederaci
4. Jiné formy státního společenství (unie)


UNITÁRNÍ STÁT
Vyznačuje se jednotou státního území, státního občanství, správního řádu. Zpravidla zvláště zdůrazňuje v ústavě nedílnost státu (Francie, ČR, Itálie, Portugalsko, Španělsko). V ústavě Francie je určitým způsobem požadavek na princip jednotnosti státního řízení zdůrazněn, stanovuje se nepřípustnost konat řízení o změně ústavy, dotýká-li se územní celistvosti. Forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (v Itálii, Španělsku, Portugalsku) – příslušnost ostrovů – autonomie.
Soustava státních orgánů je hierarchicky uspořádána, vnitřní území uspořádání má územně správní ráz, určeno celostátním zákonodárstvím (ve federacích zpravidla je záležitost zákonodárných orgánů členských jednotek).

6) Veřejná správa - UNITÁRNÍ STÁT

UNITÁRNÍ STÁT

- jednota státního území, občanství a právního řádu
- unitární státy ve svých ústavách zdůrazňují nedílnost státu (např. francouzská ústava – v ústavě se stanoví nepřípustnost zahájení změny ústavy)
- forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (příslušnost ostrovů)
- soustava státních organizací je hierarchicky uspořádána
- vnitřní územní uspořádání má územně správní řád a je určeno celostátním zákonodárstvím, kdežto ve federacích je územně správní systém záležitostí zákonných orgánů jednotlivých členských států (zemí).



PRÁVNÍ STÁT

= pojem evropské právní kontinentální kultury (v angloamerické tento pojem neexistuje, ale jeho zásady tam přijímají také; funguje tam rule of law = princip panství práva). Pojem právní stát souvisí s pojmy platného a přirozeného práva:

- Platné právo = vydávané státem (pozitivní); v dokumentech obsahujících toto právo - obsah
- Přirozené právo = soubor právních principů, které jsou východiskem pro platné právo. Zdroj přirozeného práva: církevní doktríny; přirozené právo je nadřazené platnému; nelze přesně určit jeho obsah. Přirozené právo reguluje stát při tvorbě platného práva. Omezení přirozeného práva: neurčitost X neznatelnost

- stát má monopol na vydávání státních předpisů = jakékoliv předpisy, které nevydá sám stát musí být vydány alespoň s jeho souhlasem
- vztah přirozeného a pozitivního práva – dualita existovala již v 18. století a byla spojena se snahou osvícenců o omezení moci státu. Osvícenská doktrína byla po revolucích postupně uvedena do práv jednotlivých států. Snížil se rozpor mezi přirozeným a pozitivním právem. Vývoj ve 20. století ukázal, že není vyloučeno zneužití přirozeného práva (Německo 1933-45; po r. 1945 = renesance přirozeného práva, v celém západním světě)
- Pojem právní stát vznikl v 19. století (méně používaný, více až po 2. sv. válce).

Základní znaky právního státu:
1. vázanost státu právem – v době absolutní monarchie – všichni jsou vázáni právem kromě panovníka. zákonodárce může měnit zákon, ale až podle předpisů, které jsou popsány v zákonech k tomu příslušných

2. existence určitého souboru základních práv a svobod – úplně nejzákladnější práva byla uznávána v celém období vývoje společnosti.

Ve vývoji základních práv rozeznáváme 4 generace práv z hlediska časového i z hlediska jejich uznávání. (magna charta libertatum = velká listina svobod).
práva politická (dvě generace základních práv) – prosadila se v průběhu 19. století (před 1. svět. válkou); třetí generace: sociálně ekonomická práva – jsou zakotvena v ústavní rovině různě; po 1. a zejména pro 2. světové válce, jsou zakotvena v běžných zákonech nebo precedentních ustanoveních.
čtvrtá generace: právo na zdravé životní prostředí, právo na informace apod.;
Od 1. ke 4. generaci klesá stupeň jejich elementárnosti, určitosti, stupeň jejich přesného vymezení v dokumentech (Ústava).
Politická práva = svoboda sdružovací, volební apod.
Hospodářská + sociální práva = právo na hmotné zaopatření v případě nemoci
4. generace práv zůstává z části v deklarativní rovině.

Stoupá nutnost rozvedení určitých práv v běžných zákonech:
1. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství a nemohou být omezena (právo na život)

2. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství ale mohou být omezena běžnými zákony (právo sdružovací)

3. rovna = práva vyžadující ke své realizaci zákon (volební právo, většina práv hospodářských a sociálních)

4. rovina = ústavní právo, není určité a není zakotveno v zákonodárství – právo zakládá povinnost státu vést politiku určitým směrem (např. aby se zlepšovalo životní prostředí)

Prostorové rozšiřování = zvětšuje se počet států, které toto právo uznávají. Nakonec se formuluje v mezinárodním právu; právo, které přijímá více států; Obecné mezinárodní právo = závazné pro všechny státy (spisované po 2. svět. válce). Dokumenty mezinárodního práva:
• všeobecná deklarace lidských práv 1948

• mezinárodní pakt o občanských a politických právech

• mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
1. rovnoprávnost
2. existence hierarchie právních předpisů
3. dělba moci ve státě
4. nezávislost soudnictví
5. existence speciálních institucionálních záruk (ústavní a právní soudnictví)
6. existence určitých právních zásad
7. existence určitého společenského prostředí