1. fáze pozitivistická
- N. je rozčarován Wagnerovou a Schopenhauerovou původní interpretací
- provádí sebekritiku, pokouší se oblasti, kterou považoval za nepřijatelnou porozumět (začíná studovat racionalitu, podrobovat analýze)
- mluví o tom, že umění není tím, co může pomoci jinak než jakási chvilková úleva, obrací pozornost k vědě – ta neposkytuje únik, ale je cenná, protože nabízí pravdu, aby tato věda fungovala, je vyžadováno, aby myslitel byl svobodný duch; zásadně uvažoval o dogmatech
- kritizuje spekulativní metafyziku a křesťanství
Metafyzika – předstírá pravdivost světa (svět se musí zažít); není jisté zda je takovéto poznání potřebné – věda je oproti metafyzice cennější, nabízí malé pravdy, ale dobře prověřené (nezní tak dobře, ale je ověřenější).
Křesťanství – náboženství je ještě škodlivější = dokonale koncentrovaná lež, navíc podlá (těží z obav, ze strachu). Stalo se dvojí koncepcí, nepřítelem člověka – tlačí ho do pocitu úplné zavrženosti = promyšlený psychologický útlak, chce člověka zcela rozdrtit a pak nabídnout pomoc. Proviňuje se na lidech, oslabuje je, ničí jejich přirozený způsob života ve jménu něčeho nereálného, vymyšleného.
- Nietzsche nikdy nepřestal prosazovat elitářství – odmítá sociální spravedlnost, revoluce = nebezpečné sny, socialismus = něco, co je zničením individua
Pozitivismus – pozitivní vztah k tomu, co je (modrost oproti vědění – chce realitu měnit); nese požadavek pozorovat, ale neměnit
Žádné komentáře:
Okomentovat